Koncertní podzimní eskapáda na Chmelnici zdá se nebere konců. Klub měl letos tu čest hostit takřka kompletní sestavu legendárních SAVATAGE – bohužel nešťastně rozdělenou na dvě části. John Nicholas Oliva potěšil fanoušky koncem září a pár týdnů na to přispěchal i ztracený synek Zak Stevens se svým projektem CIRCLE II CIRCLE. A nepřispěchal sám.

Předkapelu mu zajišťovala kromě HALFORD TRIBUTE BANDu a Němců STEEL ENGRAVED i znovu obnovená formace VICIOUS RUMORS a pokud na to půjdu od lesa a drze srovnám německé mladíčky se zavedenými americkými pákami, vyjde mi poněkud překvapivý výsledek - STEEL ENGRAVED sice doprovází stigma začínající kapely, v mých očích ještě mírně umocněné úpěnlivou snahou hrát jako by osmdesátá léta nikdy neskončila, pravdou ale je, že jsem už dlouho neviděl kapelu která by si užívala hraní před… řekněme prázdným klubem s takovou vehemencí. Vlajkovou lodí budiž velmi příjemný zpěvák Marco zvládající heavy nálož na hlasivky s velkým přehledem. Trošku netradičně pro mladší kapely byl tak německý hevík limitovaný spíš výkonem hráčské základny kapely, než zpěvem. Dojem z vystoupení byl však více méně dobrý.

Což se už nedá říct o VICIOUS RUMORS. Možná bych i ve zdraví přežil jejich nabroušený heavy power thrash cosi, kdyby nešlo o kapelu léty zavedenou a kdyby nebylo pěvce, co vypadal jak hybrid mezi Robem Halfordem a Elvisem. Jestli chtěli VICIOUS RUMORS zabíjet, tak se jim to málem povedlo. Těžko si představit něco vražednějšího, než kombinaci pomády, kůže a ocelových hřebů. Málokdy v reportech pouštím uzdu osobním preferencím, ale po prvním naleštěném homo-heavy-gestu, kdy odlesky zpěvákovy Elvisovské čupřiny oslnily první (a jedinou) řadu za jekotu dokonalé Halfordí vokální imitace, jsem vážně myslel, že umřu. HALFORD TRIBUT hadr. Věřím, že tohle byl snad jen můj problém a většina obecenstva se snad bavila. Minimálně díky tatíkovi Geoffu Thorpemu, který sjížděl struny jako za mlada. Celkem zaujala i ukázka z nově připravovaného alba. Jen ten zpěvák… boha jeho, chlape, kolik ti je?

Pozorný čtenář jistě už zavětřil, ale pro jistotu si uděláme prezenci. Takže: já jsem byl, Petr Hanzlík byl, Petr Korál byl a byl i plzeňský Ozzy. Dorazilo osazenstvo všech kapel, čili zhruba dvacet lidí plus pár bedňáků. A to je přátelé skoro všechno! Hlavním problémem i výzvou vystoupení CIRCLE II CIRCLE tak bylo přesně 48 lidí v kotli a pár zbloudilých sedících po obvodu klubu. Po vcelku slibném Olivovi bych si tedy podobnou účast netipl ani náhodou! Kapela se sice snažila seč mohla a pár lidí opravdu pozvedlo pravice k podpoře. Jenže otázka osobních preferencí přišla na přetřes i v tomto případě. Jako dlouholetý fanoušek kapely, který má všechny desky a neváhá je použít, jsem byl poněkud zaskočen koncertním zvukem. Zak a spol. rezignovali na přítomnost kláves a celkový koncertní zvuk přiblížili k syrovosti alba „The Middle Of Nowhere“, což ze zbytku albové produkce udělalo thrash metal. Nestačil jsem se divit, jak zní mé oblíbené pecky z „Burden Of Truth“ a „Watching In Silence“. Některé skladby jsem dokonce ani nepoznal! Je mi jasné, že určitou skupinu okovanějších účastníků mohl zvuk kapely mile překvapit. Nikoli však ctitele epiky, kteří by si rádi v řevu kytary užili Stevensův procítěný sytý vokál (užili si ho – při zvukové zkoušce). Ten byl totiž naprosto přirozeně ubitý nástroji, ať už stál člověk kdekoli. Za očekáváním zůstal i repertoár SAVATAGE, z něhož jsem napočítal pouze „Taunting Cobras“, které do koncertního lomozu hezky zapadlo a tutovku „Edge Of Thorns“ znějící stejně divně jako zbytek koncertu. Milým zpestřením pak byl přídavek, kde se Zachary chopil bicích. 

Nebudu zastírat, že promotér nebyl jedinký, kdo z koncertu odešel zklamaný. Chápu, že jsou fanoušci, kterým mohla prezentovná podoba CIRCLE II CIRCLE vyhovovat. Já však mezi ně nepatřím. Pokud bych měl srovnat oba předáky, pak Jon Oliva bezpochyby drtí svého svěřence na plné čáře.